Mapa  Úvod  A další obrázečky...

FOTOPŘÍBĚH


DEN 1.


    Vyrazili jsme nad ránem. Účastníci se navlékli do svých dresů a obuli se do kol. Z Brna s námi vyrazil jako doprovodné vozidlo Honzík. Jeho nový trek od Authora si s našimi koly mnoho nezadal. Tento odvážný muž nás doprovázel až do milé vsi Vranovice kde došlo na lámání chleba. Za stálého mávání otočil svůj stroj a zamířil k domovu. My jsme naopak zamířili k novým dobrodružstvím.
    Po cyklostezce jsme se řítili za krásného počasí vstříc Hornomlýnským nádržím. Na dohled od Pálavy jsme učinili první zastávku, kde jsme se rozhodli, že scenérie stojí za archivaci. Cesta byla skvělá a naše svaly stále plné síly a tak jsme jeli dále. Po mnoha dalších kilometrech bylo nutné doplnit palivo a příjemná zahrádka v Lednici přímo vybízela k zastavení. Poměrně hodně jsme se zasmáli tomu, že UFA jako jediný už nemohl volat. Jeho telefon se rozhodl, že Rakouská síť je lepší než naše. Další záděr nastal v okamžiku, kdy si chtěl Kočka koupit sodovku. Obsluhující slečna si snad myslela, že sme přijeli z Prahy a snažila se mu vysvětlit, že sodovka tady není soda. My jsem to paradoxně věděli. Naštěstí vše dopadlo dobře a mohli jsme se napít. Vyjeli jsme dál. Na místních silnicích jsem byl rád, že mám GT a ne silničku, neb můj stroj dokázal nepřesnosti silnice alespoň částečně tlumit. Kdybych ovšem věděl jak naplno využiju výhodu mých 1,95 pneumatik asi bych se smál ještě víc. Ona událost přišla u Hodonína.
    Jeli jsme si to malým poklidným městečkem po hlavní ulici. V periferním vidění už se začal objevovat objekt blížící se po vedlejší ke křižovatce. To jsme ale ještě netušili, že paní netuší, že lidi na hlavní silnici mají přednost. Zhruba ve čtyřiceti kilometrech za hodinu mé kotoučové brzdy zkously a pneumatiky s kvičením snižovaly rychlost k nule. V okamžiku kdy sem kýžené nuly dosáhl jsme ucítil lehké požduchnutí. V zápětí se ozvala rána doprovázející pád. Pomalu se ohlížím dozadu co se stalo a v plné rychlosti mě míjí Miňďa, který jen tak tak že nepřejel Kočáka ležícího na zemi za mnou. Vzhledem k reakční době a brzdnému efektu mého kola, neměl nejmenší šanci zastavit a tak do mě prostě vrazil. Ovšem konstrukce mého GT ve spolupráci s mými sto kily udělaly své a zatímco já stál v poklidu dál, on ne. Nakonec se i Miňďovi podařilo zastavit a svorně jsme si všichni zanadávali. Výsledným efektem srážky byla osma a ohlá řidítka na Fortovi. Naštěstí Kočák jako zdatný technik většinu škod dokázal řešit na místě a tak naší cestě dál nic nebránilo. Bez větších problémů jsme dojeli až do Hodonína. Tam jsme zastavili u Kauflandu, kde jsme se opět zasmáli.
    Filip šel koupit nějaké müsli tyčinky a Miňďa se rozhodl, že využije točeného piva před obchodem. Došel k výčepu a usměvavé slečně si říká o dvě piva. Slečna sáhla po plastikovém kelímku. "Snad do skla, ne?" Ostrou poznámkou přerušil Miňďa její činnost. Slečna se ulekla, "Promiňte pane", a šáhla po krásně tištěných speciálních půllitrech a natočila dvě piva. Miňďa vytáhl peněženku, Tak kolik to bude? "Ale pane, toto je reklamní akce, zdarma". Miňďovi málem spadla brada, zabrekotal slova díků, vzal jediné dva propagační půllitry a odpotácel se k našemu stanovišti (jednalo se o propagaci nového lavinového piva od Litovelu). Z Hodonína jsme vyrazili do Strážnice, což měla být naše finální zastávka dneška. V jednom okamžiku nám ale přecházel mráz po zádech. A to když všechno nasvědčovalo tomu, že jedem hodinu blbě a všechny cesty nás tlačí k hraničnímu přechodu na Slovensko. Naštěstí se dalo na křižovatce vybrat a tak jsme bez větších problémů (jako třeba přímo před námi otevřené dveře od náklaďáku) dostali až do vysněné Strážnice.
    Zde jsme se sice původně měli ubytovat v kempu, ale nakonec jsme natrefili na turistickou ubytovnu. Hodná paní nám dokonce dala klíče od garáže, kde jsme si mohli schovat kola. Sice znaveni po krutých stočtyřiceti kilometrech ale přesto svěží na duchu, jsme vyrazili na večeři. Vstoupili jsme do spíše trojky knajpy. Obsluha zvláštní prostředí nic moc, ale výhodou bylo jídlo téměř domácí kvality a nízké ceny. Ochutnali jsme mnoho pokrmů, které jsme spláchli svěžím pivkem a šli dál. Nakonec jsme vklouzli do hospudky zvané Skanzen. Okamžitě změna, uctivý číšník a pivo lepší kvality. Dali jsme si pohár (Miňďa šopák) chvilu dělali bordel a šli na kutě.

DEN 2.


    Ráno jsem vstal první a přemýšlel kam pojedem. Jak jste si už mohli přečíst, dalším cílem měl být něco kolem stovky vzdálený Prostějov. Kdybych věděl jakou trasu jsme vybrali, asi bych se nejradši neprobudil. Kdo kdy slyšel, že na jihovýchodní moravě jsou kopce? Nikdo, ale nějaký syčák, je tam přes noc postavil, ale o tom až dál. O chvíli později vstali všichni a vyrazili jsme do města nakoupit snídani a zásoby na dlouhou cestu. Zastavili jsme se tedy v místní samoobsluze a posnídali. Při té příležitost jsme v mapě hledali nejlepší cestu do Prostějova. Když jsme ve výběru trasy měli jasno vyrazili jsme. Počátky cesty byly příjemné krásná krajina, kterou jsme projížděli nevěštila nic hrozného. Bác. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Dvanáctka a ne nejkratší. Jako kdyby přičarované se před námi oběvily kopce a my se do nich pustili. Tady se obzvláště projevili výhody nových kol proti starému. Kočák, který drtil stoupání a mé Deore, které řadilo i v záběru se staly pro starý systém Favoritu nepřekonatelnými protivníky. Znovu tedy vzdávám holt Miňďovi, který dokázal věci, o kterých se nám nezdálo. Když jsme se konečně vyšplhali na jeden z vyšších vrcholů, Kóča objevil drobné závady způsobené včerejší srážkou. Neprodleně se je jal odstranit a tak jsme si mohli alespoň trochu odpočinout. Bylo to hodně potřeba, protože o chvíli později jsme jeli po silnici protínající les. Povrch cesty se začal blížit štěrkovce. Znovu jsem si blahořečil, že se přes toto nemusím drkotat na silničce. A tak jsme jeli do nekonečného kopce po hrůzné vozovce. Nahoře jsme se dozvěděli, že to co jsme považovali za nekonečný příběh byl poměrně krátký úsek, nu což, bude hůř, řekl sem si. Že sem radši nedržel hubu.
    Kopec má naštstí většinou dvě strany a tak nás čekal krásný sešup. Byl ovšem poměrně náročný neboť mnoho děr bylo schováno ve stínu stromů a dalo se kličkovat na poslední chvíli. Naštěstí vidlice toho hodně posbírala a tak jsme se mohli řítit nezmenšenou rychlostí, než sem vletěl do serpentin. Opět přišly ke slovu brzdy a otestoval jsem si přilnavost plášťu k silnici (má byla dobrá). Když jsem brzdil podruhé bylo to proto, že se blýžila obec a úzká silnice mezi barákama byla zablokována kombajnem, který tam asi vyhodili vrtulníkem. Nedovedu si představit, že by se tam dostal jen tak, bez cizí pomocí. Lidé vybíhali z domů a za stálého křiku odklízeli stále vpřed jedoucímu kombajnu věci z cesty (včetně aut). Nakonec se nám šílený kombajn podařilo předjed a dojeli jsme na malebné náměstí, kde byla nejlepší samoobsluha co jsem kdy viděl. Nenápadný baráček skrýval samožku jak prase. Když vezmu v potaz velikost městečka, smekám klobouk. Měli tam vše a obrovský výběr. Ty tam byli předsudky o vesnických obchodech, a pánové, kdyby jste viděli tu obsluhu. Skoro jsme od tam nechtěli odjet a myslim, že kdybychom věděli, co je před námi, neodjeli bysme.

    Nad Morhetnicama přišel kopec, který byl předzvěstí toho, co mělo přijít. I když nám dal zabrat, to co přišlo bylo chvílama až k pláči. Uz napis dole: Výstup na K2, nás měl varovat. Naštěstí jsem měl drobný náskok, ale když jsme řadil nejmenší tác, pochopil jsme že tohle je fakt drsný. Nakonec se nám podařilo vyškrábat se nahoru, ale myslím, že sme si dost šáhli do rezerv. Myslím, že to byl druhý nejnáročnější kopec:) Shora ale už byl krásný výhled na okolí, které se rozprostíralo až ke vzdálenému horizontu. Pak už to bylo převážně poklidné, než jsme dojeli k uzavírce. Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že kola projedou. Nakonec sem se hodně smál, měli skoro pravdu, horský kola projedou. Nakonec se prodrali i silničáři a vyrazili jsme po krásné cestě dál. Vzduch se ochladil a obloha ztmavla. Řítila se na nás bouřka. Meteorologové by měli vracet diplomy. Včera mělo pršet, samozřejmě bylo krásně. Dnes krásně být mělo a my jsme šlapali jako idioti, abychom té bouřce ujeli. Do tohoto okamžiku jsem nevěřil, že se dá bouřce ujet. Dá. Pak už šlo vše dobře a konečně jsme dorazili do Plumlova.
    V Plumlově jsme se ubytovali v kempu. Nebyl sice nic moc, ale viděli jsme už horší (třeba v Chorvatsku). Hodili sme kola do chatky a sprchy už nám bylo třeba. Musím říct, že byla lepší než ta v ubytovně, ale po celodenní jízdě to jeden neřeší. Osvěžení jsme vyrazili někam na večeřu. Narazili jsme na hospůdku. Zas sme měli kliku na pěknou a milou obsluhu. Jídlo bylo taky dobrý, zkrátka klika. Nevýhoda byla, že vedle hospody byl dětské koutek. Někteří prostě neodolali a museli se jít ještě před spaním vyblbnout. Naštěstí se nikomu nic nestalo a my se v klidu a pohodě odebrali do chatky.

DEN 3.


75 - 84 Ráno nás přivítalo probouzející se oslnivé Slunce. Tak sme na sebe hodili batozinu a protože nás čekala poslední jízda. S úsměvem jsme obrátili kola k domovu. Vydrápali jsme se do kopečka nad kopcem a zasedli pod slunečník ke snídani. Místní samožka sice nebyla to nejlepší, ale na občerstvení to stačilo. Ráno jsme všeci byli samí vtip. Počasí krásné, kondice ucházející. Neujeli sme ani pět kiláků a už to přišlo. Cítili sme se jak zbití, křeče. Ach jo. Asi sme neměli pít to pivo. Naštěstí to byla jen chvilková záležitost a my jeli dál. Když už to vypadalo, že rozjezd a jeho nejhorší otázky máme za sebou. Uviděli jsme ceduli. Neklamně oznamovala dvanáct stupňů. To by ještě tak nevadilo, kdyby se nezměnil v takovou nekonečnou osmičku. Nejhorší kopec celého výletu. Myslel sem, že to už nikdy nevyjedu. Povrch byl klasická silnica lesem, samé flek. Za každou zatáčkou to vypadalo, že je konec a nebyl. Šest a půl kilometru nahoru. Myslim, že nahoře jsme byli hotoví všichni, ovšem nejkurioznější asi bylo, že z pomaleho stoupání a povrchu (asi) mě normálně brněly koule. Bylo to hrozný, nemohl sem si ani pořádně ulevit. Kopec byl skutečná a nejhorší překážka, která se nám za těch třistapadesát kilometrů postavila do cesty. Nahoře sme zastavili u vysílače. Rozhlížíme se tak po okolí a koukáme, v dálce je další vysílač. Tam nechci, prohlásil jsem. O asi dvacet kilometrů dál sem pod ním stál. Ale tomu už sme se jenom smáli. Cesta domů byla nejklidnější z jízd za ty tři dny. Po cestě se nám žádné problémy pod kolama nemotali a tak jsme zdárně směřovali k Blansku. Z Blanska je to do Brna už co by člověk šutrem dohodil a tak jsme to podél řeky přes Bílovice švihli domů.

Závěr
    Co říct závěrem. Byly to nepochybně jedny z nejlepších dní v mém životě. Všichni ti co nám odřekli účast by měli zaplakat. Nemusí však zoufat, v roce 2004 se plánuje Giro de Bohemia.

  © MindaArt